Úřad městyse Žehušice Hlavní 107
285 75 Žehušice
starosta: Josef Hrubeš
IČ: 00236683
Poslední požadavek občana bude vyřízen v 15:45 hodin.
obora s bílými jeleny v Žehušicích uzavřena !!!
Obora je v soukromém vlastnictví.
Okolí Žehušic a Bojman bylo osídleno již v době kamenné, dokazují to četné nálezy nádob, zbraní, kamenných klínů, škrabadel, ale i bronzových ozdob nebo žárových hrobů.
První zmínky o Žehušicích pocházejí ze 14. století. Tehdy byly Žehušice malým vladyckým statkem, na jehož tvrzi sídlili kolem roku 1361 bratři Vítek ze Žehušic, Jindřich z Telčic a Kuneš ze Semic. Roku 1430 přešly Žehušice na rytíře Žehušické z Nestájova, kterým bylo žehušické panství za účast na protihabsburském povstání v roce 1546 zkonfiskováno. Král Ferdinand jej pak o pět let později prodal Karlovi ze Žerotína, již jako městečko, kterému patřilo do roku 1598, kdy jej prodal Adamu Valdštejnovi. V rodině Valdštejnů zůstaly Žehušice až do roku 1661, kdy panství prodali Thun Hohensteinům. S působením Thun Hohensteinů jsou spojeny všechny dnešní významné stavby – zámek, jízdárna, budovy dvora, pivovar, kostel i obora s bílými jeleny. Byli to Thunové, kteří nechali nejslavnějšího žehušického rodáka J.V.Sticha-Punta vyučit hře na lesní roh. Thunové prodali svůj velkostatek, resp. to, co z něho zbylo po pozemkové reformě, v roce 1925 bankéři Václavu Stomemu, který zde založil rozsáhlé koniferové školky známé i za hranicemi republiky. Po roce 1948 byl veškerý majetek Stomeům zabrán, navrácen nazpět v restituci potomkům rodiny Stomeů po roce 1989.
Jádrem starého zámku je gotická tvrz přestavěná v 16.století. Dodnes lze vidět na jejich fasádách pozůstatky sgrafit. Dobu slávy dnes připomíná jen gotická brána, střechy, renesanční portálek a ostění oken. Zde se narodil nejslavnější žehušický rodák Jan Václav Stich (28.9.1746 – 16.2.1803), který byl jedním z nejvýznamnějších virtuózů na lesní roh. Procestoval jako sólista celou Evropu a v Itálii si změnil dokonce své jméno na Giovanni Punto. Byl přítelem W.A.Mozarta a L.van Beethovena, kteří mu věnovali své skladby. Jeho hra prý fascinovala technickou jistotou, vysokou muzikálností a kulturou tónu. V jeho skladatelském odkazu jsou významné hornové etudy, dua, tria, stejně tak jako komorní ansámbly různého obsazení v kombinaci s lesním rohem, vrcholem jeho tvorby je však 14 hornových koncertů, v nichž využil všechny vymoženosti své doby v nástrojové technice. Na jeho počest se koná v Žehušicích vždy v červnu hudební festival „Slavnost lesního rohu“.
Poté, co přestal starý renesanční zámek Thun Hohensteinům vyhovovat, nechali si roku 1679 Francescem Caratim postavit zámek nový v barokním slohu. I tento zámek se stal časem nevyhovující dobovému vkusu a roku 1826 dal hrabě Josef Matyáš Thun zámek empírově přestavět do dnešní podoby. Tehdy přibylo i hospodářské předzámčí, kde se nalézal byt zámeckého správce, vrátného a pokoje pro služebnictvo, dále jízdárna, úřednický dvůr a další budovy. Zámecká stavba má půdorys ve tvaru písmene H. Střední část zámku je dvoupatrová, na ni kolmo navazují boční křídla. Od roku 1952 byla v zámku, v němž byla od roku 1950 měšťanská (střední) škola, zřízena zahradnická škola s internátem. V sedmdesátých letech proběhly v zámku stavební úpravy, zvl. zavedení ústředního vytápění, po kterých byla do zámku přemístěna celá základní škola. Po roce 1989 byl vrácen původním majitelům. Základní škola zde byla až do roku 1995, počátkem roku 1996 byl zámek předán restituentům. V současné době není zámek přístupný veřejnosti. K zámku přiléhá park, ve kterém je vysazena řada vzácných dřevin.
Thun Hohensteinové založili kolem zámku přírodně krajinářský park. V jeho budování pokračovali i další majitelé zámku, rodina ředitele Agrární banky V. Stomeho. Ta dosadila do parku řadu vzácných dřevin, díky kterým se stal park vyhledávanou dendrologickou lokalitou. Řadu zde rostoucích dřevin nabízeli Stomeové i v proslulých žehušických koniferových školkách. Park není přístupný veřejnosti.
Obora je zbytkem rozsáhlých doubravin, které se v dávných dobách rozkládaly kolem řeky Doubravy. Její starý původ dokazuje mapa Mikuláše Klaudiána z 15. století, na které je zakreslena. Obora v dnešní podobě (od roku 1867) o rozloze 270 ha byla založena šlechtickým rodem Thun-Hohenstein ve stylu anglického parku na místě někdejšího rybníka Kravinec mezi obcemi Žehušice a Bojmany. Bývalá hráz rybníka tvoří hlavní okružní cestu oborou a vtiskává jí osobitý ráz. Je v ní chováno po více než 150 let jedno z mála stád bílé jelení zvěře na světě, původem snad z Persie či Indie, o počtu 130 kusů. V oboře je též chováno stádo černé mutace daňka skvrnitého. Uklidňujícím dojmem působí rozsáhlá louka se skupinami stromů, která je zavlažována důmyslnou sítí vodních cest vedoucích od Mlýnského potoka na jedné straně obory do řeky Doubravy na straně opačné. Josef Osvald Thun byl velký milovník stromoví a zahradnictví, a proto byla obora vysázena vzácnými druhy dubů, buků, javorů, liliovníků, platanů, stříbrných topolů, vrb a konifer. Obora není přístupná veřejnosti.
Ještě počátkem 20.století fungoval v Žehušicích pivovar. Thun Hohensteinové postavili jeho dnešní budovu koncem 17.století a přesto že šlo o ryze účelovou hospodářskou budovu, dali mu ušlechtilý barokní vzhled. Výroba piva zde zanikla počátkem 20.století. Budova vlevo vzadu je sýpka žehušického dvora a také centrální sýpka žehušického panství. Jedná se o nejstarší renesanční věžovou sýpku se střílnovými okénky na okrese.
Roku 1760 dal hrabě Jan Josef Antonín z Thunu a Hohensteinu na místě starého zchátralého chrámu vystavět nový chrám. Základní kámen byl položen o poutní slavnosti v Žehušicích v den sv. Marka, dne 25. dubna 1760. Do základního kamene jsou vloženy ostatky svatých. Stavba kostela je pozdně barokní, vnitřek chrámu je prostorný, vysoký a světlý. Nejstarší jsou náhrobníky zasazené do obvodního zdiva kostela i zdí zrušeného hřbitova kolem něj. Náhrobníky purkrabí z Donína, bývalých majitelů žehušického panství, pocházejí z 16. století. Kostel není veřejnosti přístupný, je možné jej navštívit pouze při nedělní bohoslužbě.
Zvonice byla původně dřevěná. V roce 1770 začal hrabě stavět novou zvonici podle vzoru, který viděl na svých cestách po Itálii. Protože se nedostávalo peněz, byla stavba dokončena až po roce 1800. Před zvonici byla taktéž v roce 1824 hrabětem Josefem Matyášem postavena socha sv. Floriana,patrona hasičů, která do té doby stávala na prostranství mezi zámkem a předzámčím a pochází z první poloviny 18. století. Zvonice není veřejnosti přístupná.
Pomník padlým vojínům ve světové válce 1914 - 1918 byl pořízen z darů obecního zastupitelstva, darů místních občanů, darů rodáků mimo obec žijících a jiných příznivců. Pomník byl zhotoven sochařsko-kamenickou firmou Karla Borovičky z Čáslavi. Je to komolá čtyřboká pyramida, 3.7 m vysoká zhotovená z mrákotínské žuly, která spočívá na dvou mohutných, stupňovitě položených hranolech. Na bocích jsou vtesána jména 18 padlých vojínů ze zdejší obce.
Že nebyly Žehušice jen tak ledajakou vesnicí, ale skutečným městečkem a především sídlem panství, dokládají právě tyto budovy.
Podle plánů panského stavitele architekta Josefa Míči, provedl stavbu školy v elektickém slohu v roce 1878 stavitel Antonín Nekvasil z Českých Budějovic za cenu 15 400 zlatých. Dne 20. 4. 1878 byla stavba zahájena a dne 20. 9. téhož roku dokončena a zkolaudována. V letech 1879–1916 byl řídícím učitelem František Lašek, dobrý hudebník, který prý měl i Stichův stříbrný roh. Za něho byla škola rozšířena na trojtřídní a od 1. ledna 1887 na školu čtyřtřídní. V roce 1914 byla v kabinetě školy na jeden rok pro děti 40 uprchlíků z Haliče zřízena polská škola.
Po 1. světové válce byl významnou osobností Žehušic řídící učitel František Novák, autor knihy „Dějiny městyse Žehušice“. V roce 1946 byla zřízena měšťanská škola, nejprve jako pobočka čáslavské měšťanské školy. Po roce 1948 byla celá měšťanská škola umístěna v zámku a obecná škola ve své původní budově. V Žehušicích byla od 1. 9. 1949 zřízena také mateřská škola, zprvu umístěná právě v přízemí obecné školy. Mateřská škola, dosud spravovaná spolu s národní (dříve obecnou) školou se od roku 1953 osamostatnila a přemístila se do úřednického domu „důchod“. Po stavebních úpravách v zámku v sedmdesátých letech, byla do zámku přemístěna celá základní škola. V budově staré obecné školy zůstala školní jídelna, která zde byla až do roku 1995. V současné době zde sídlí obecní úřad, místní knihovna a pošta.
Budova napravo od staré školy byla postavena roku 1864 v historizujícím stylu a sloužila jako kaplanka.
Zděná trojboká výklenková kaplička byla postavena v barokním stylu. Stojí na kraji vsi u silnice do Chotusic. O vzniku a příčině její stavby není nic známo. V roce 1830 dal hrabě Josef Matyáš Thun sešlou kapličku opravit u příležitosti jubilejního procesí. Ve jmenovaném roce byly ve výklencích obrazy: sv. Isidor, sv. Vojtěch a sv. Gothard. V roce 1902 byla zmíněná kaplička tehdejším spolkem Blahoslavené Anežky nově opravena a kolem kaple bylo postaveno železné zábradlí, které zhotovil místní zámečník Václav Jošt. Obrazy sv. Vojtěcha a Zmrtvýchvstání Krista na plechu maloval kutnohorský malíř V. Vysekal. Do třetího výklenku proti straně do polí byl vymalován kříž. V současné době má kaplička ve výklencích na plechu malované obrazy Krista a sv. Mikuláše, třetí výklenek je prázdný. Na křižovatce cest směrem na Chotusice stojí ještě kaplička sv. Jiří. Jedná se o zděnou kapličku s empírovými prvky z počátku 19. století. Kapličky zde měly ochránit pocestné. Často se stávaly jednou ze zastávek procesí. Osazeny nezbytnými lipami tvoří kapličky významné krajinné prvky.
Zděná kaplička s empírovými prvky z počátku 19.století na křižovatce cest směrem na Chotusice. Kapličky zde měly ochránit pocestné. Často se stávaly jednou ze zastávek procesí. Osazeny nezbytnými lipami tvoří kapličky významné krajinné prvky.
Socha sv. Jana Nepomuckého na mostě přes řeku Doubravu stávala do roku 1822 na můstku vedoucím přes mlýnský náhon v panském dvoře. Když v r. 1822 byl přes řeku Doubravu postaven nový kamenný most, byla na něj socha přenesena. Kdo a kdy ji dal zhotovit, není známo. V roce 1889 byla soše zlou rukou uražena hlava. Táž byla opět r. 1890 sochařem Bohumilem Vlčkem ze Světlé nad Sázavou nově zhotovena a nasazena. V červenci 1998 započala dlouho očekávaná oprava mostu přes řeku Doubravu. Rekonstrukce si vyžádala více než 2 měsíce práce. Odkryt byl asfaltový povlak až na cihlovou kostru mostu. Na tento základ byla zhotovena železobetonová deska včetně opěrných zdí a podstavce pro sochu sv.Jana Nepomuckého, jejíž restauraci provedl Josef Pospíšil z Kutné Hory. Postranní madla mostu s podstavcem pro sochu byla též ubourána a vystavěna do vyšší úrovně.
Za držitele žehušického panství Jana Josefa z Thunu a Hohensteinu byla v Žehušicích vystavěna v r. 1734 jízdárna a bylo zde chováno mnoho ušlechtilých koní. Podle Weinmayerova popisu z r. 1783 byli mezi hrabětem Kinským z Chlumce v r. 1755 vyměňováni koně ze zdejšího štítu. Výměnou se sem dostali špatní neapolští hřebci a matky mající mnoho vad. Proto bylo r. 1779 hrabětem nařízeno veškeré chybné koně postupně rozprodat a stav zmenšit. Aby se chov koní zušlechtil, bylo zakoupeno několik nových hřebců a matek. K obsluze a cvičení koní bylo četné služebnictvo pod vedením štolby. Zdejší štít zde byl až do r. 1866, kdy byl zrušen. V letech 1805-1810 se v jízdárně konala česká divadelní představení, která řídil ředitel kutnohorských škol P. Střecha. Také v 60. letech 19. století se zde pořádaly velkolepé lesnické plesy za přítomnosti vrchnosti. 21. června 1931 se v jízdárně konal velký koncert virtuosů na klavír Taťány Baxantové a lesní roh Emanuela Kautského, pořádaný u příležitosti odhalení pamětní desky J.V.Sticha, virtuosa na lesní roh, na starém zámku. Příležitostně sloužila jízdárna k výstavním účelům.
Brody dnes patří k již pozapomenutým pozemním stavbám. Udělá-li se fortelně jako tento žehušický, pak přežije staletí, i když je již nikdo po desetiletí nepoužívá a neopravuje. Stejně jako most představuje brod kus krásné řemeslné práce a obvykle mnohem lépe splyne s krajinou.
